Smrt
Velké téma, které často v naší společnosti bývá tabu. Zametáme ji pod koberec, odklízíme ji za zdi nemocničních zařízení, bojíme se o ní jen myslet, natož mluvit.
Přitom, když půjdeme do hloubky a budeme hledat hlavní zdroj všech našich strachů a postupně je jeden po druhém budeme odkrývat a loupat jako slupky od cibule, dostaneme se pomalu k samotnému jádru cibule, primárnímu strachu. Což je právě:
STRACH ZE SMRTI.
A když se nám podaří v životě smrt přijmout=nebát se jí, vyléčíme svůj zdroj.
Tento týden jsem byla požádána, abych v mé Akademii Chrám Tvé Duše provedla ženy terapeutickým Breathworkem na téma Smrt. Jedna z žen se potřebovala rozloučit s duší svého otce, přijmout a propustit vše, co bylo či nebylo řečeno/odžito, propustit ji, přijmout a nechat jít domů.
Bylo to krásné jako vždy při setkání se smrtí.
Možná je to pro někoho překvapivé, ale není většího klidu a míru, když se s ní člověk potká (ať už v meditaci, rituálu nebo opravdu při odcházení člověka a v jeho blízké přítomnosti).
„Pohlédne jí do očí, s pokorou se jí odevzdá, nechá ji konat, splyne s ní… po možné počáteční panice a strachu, možná smutku, se začne vše uvolňovat a potom… nádherný pocit jednoty (už ne oddělenosti).
„SMRT JE ŽIVOT A ŽIVOT JE SMRT.
JSME JEDNO.“
Ze společného závěrečného sdílení žen přichází nádherná poznání, moudrá a hluboká uvědomění:
„KAŽDÝ DEN MŮŽEME ZAŽÍVAT RITUÁL SVÉHO ŽIVOTA A SVÉ SMRTI.“
Když ráno vstáváme, rodíme se každý den nově do našeho života. Každý den může být jako náš první. Každý den se narodit a začít znova, jinak, s novými možnostmi…
Každý večer jdeme spát a umíráme, odcházíme do jiného světa. Můžeme v nás nechat umřít vše, co už nepotřebujeme. Co nám už neslouží.
Abychom se ráno zase narodili.
A to je celý princip koloběhu životů, naší duše.
„POTŘEBUJEME JI POCHOPIT A POZNAT.
ŽÍT BEZE STRACHU A ŽÍT V RADOSTI A VDĚČNOSTI.
ŽÍT A BÝT.
ŘÍKAT VŠE, CO MÁ BÝT ŘEČENO – KAŽDÝ DEN, KAŽDOU VTEŘINU, PROTOŽE NIKDY NEVÍME, ZDA NEPŘIJDE SMRT A MY TO V TOMTO ŽIVOTĚ, V TOMTO TĚLE TOMUTO ČLOVĚKU UŽ NEBUDEME MOCI ŘÍCT.“
„Člověk podvědomě vlastně vede neustálý dialog se svou smrtí.
Neumře „JEN TAK“.
SMRT NEPŘIJDE JAKO „BLESK Z ČISTÉHO NEBE“.“
My jsme s ní celý náš život v neustálém kontaktu a domlouváme se, kdy a jak, jestli… jde to pozvolna a my k ní míříme zcela plánovaně… na základě naší neustálé komunikace a domlouvání…
Tvoříme si jí a spolu řídíme naše společné kroky, až do jejího naplnění.
To vše sdílejí ženy, které s ní měly možnost být ve spojení. A já dodávám:
TAK TVOŘME. AŤ TO STOJÍ ZA TO. AŤ JE TO VĚDOMÉ. AŤ SI TO UŽÍVÁME. AŤ TO SMYSLUPLNĚ NAPLNÍME.
A SPOLU OBOHACUJME, V PRAVDIVOSTI, V INTEGRITĚ A AUTENTICITĚ.
Jen tak můžeme být světu prospěšní. Když to budeme žít sami za sebe, co nejlépe to jde – teď a tady a každý další okamžik.
Tak to je.