Dokážu tě slyšet, aniž bych přestala slyšet sebe

„Ty mě vůbec neposloucháš.“
„S tebou se nedá domluvit.“
„Jsi moc citlivá.“
„Nikdy nic nedotáhneš.“
„Ve výchově nejsi dost důsledná.“

Když něco takového řekne člověk, kterého milujeme, není jednoduché to jen tak pustit.

A vlastně by ani nemělo být.

Protože partner nám někdy ukazuje něco, co sami nevidíme.

Může vedle nás dlouho zažívat něco, čeho si nejsme vědomi.
Může být unavený.
Zraněný.
Může mu něco chybět.
Může potřebovat změnu.

A pokud spolu chceme opravdu žít, potřebujeme být schopní vstoupit i do jeho světa.

Co mi vlastně říká?
Co se mu se mnou děje?
Co potřebuje, co dlouho nedostává?
Je v tom něco, co bych o sobě měla uvidět?

Jenže právě tady se někdy stane něco nenápadného.

Přestaneme druhému naslouchat – a začneme se jeho očima posuzovat.

„Jsi hrozně nepraktická.“

A uvnitř už nezazní: Je to opravdu tak? V čem konkrétně? Jak to vidím já?

Zůstane jen: Jsem nepraktická.

„Neumíš být důsledná.“
Jsem slabá.

„S tebou se nedá komunikovat.“

Se mnou je něco špatně.

Čím méně jsme si jistí vlastní hodnotou, tím snáz se názor člověka, na kterém nám záleží, stane pravdou o nás.

A postupně můžeme ztratit něco velmi podstatného:

vlastní úsudek

Schopnost slyšet druhého a současně se ptát:

Co z toho, co říká, opravdu poznávám i já?

Co jsem možná dlouho nechtěla vidět?

Za co potřebuji převzít odpovědnost?

S čím ale nesouhlasím?

A co o sobě vím já, i když mě teď druhý vidí jinak?

Protože ani opačný extrém vztah nezachrání. Například věty:

„To je tvůj problém.“
„Taková prostě jsem.“
„Nenechám si do sebe mluvit.“

To není blízkost.

Blízkost potřebuje odvahu nechat se druhým člověkem opravdu zasáhnout. Připustit, že jeho svět je stejně skutečný jako ten můj.

A zároveň se v jeho světě neztratit.

A pak je tu ještě jedna věc.

Záleží i na tom, jak spolu mluvíme.

Je rozdíl mezi:

„Když se tohle opakuje, jsem už opravdu vyčerpaný a potřebuju, abychom našli jiné řešení.“

nebo:

„Ty jsi prostě neschopná. S tebou se nedá žít.“

Za oběma větami může být frustrace.
Za oběma může být nenaplněná potřeba.

Ale respekt k druhému se pozná i podle toho, co s ním uděláme ve chvíli, kdy jsme naštvaní, zranění nebo už máme všeho dost.

A možná právě tady začíná skutečná vztahová zralost.

Dokážu říct:

„Slyším tě. Chci pochopit, co prožíváš.“

A zároveň: „Potřebuju chvíli, abych zjistila, jak to mám já.“

Někdy potom zjistím, že tohle opravdu potřebuji prozkoumat.

Jindy ale mohu přijít na to, že: „Rozumím ti. A přesto to vidím jinak.“

Nebo: „To, co mi chceš říct, slyším. Způsob, jakým se mnou teď mluvíš, ale není v pořádku.“

Tohle je pro mě vztah dvou dospělých lidí.

Ne dvou lidí, kteří mají na všechno stejný názor.

Ale dvou lidí, kteří se dokážou potkat, aniž by jeden musel zmizet, aby mohl existovat ten druhý.

Zkus si někdy všimnout jediné věci:

Co se v Tobě stane, když o Tobě někdo blízký řekne něco nepříjemného?

Začneš okamžitě dokazovat, že nemá pravdu?

Nebo naopak jeho slova spolkneš a začneš pochybovat o sobě?

A dokážeš ještě udělat třetí věc?

Opravdu ho slyšet – a přitom nepřestat slyšet sebe?

Právě tímhle směrem půjdeme i v SAMI SEBOU. SKUTEČNĚ SPOLU.

Budeme se dívat na to, co si do vztahů přinášíme, jak komunikujeme, co děláme v konfliktu, kde se přizpůsobujeme, kde bojujeme, jak zacházíme s hranicemi a jak zůstat v kontaktu se sebou i s člověkem naproti nám.

Protože být skutečně spolu podle mě začíná tam, kde už kvůli blízkosti nemusíme opouštět sami sebe.

Pokud cítíš, že se Tě tohle téma týká, napiš mi „SPOLU“. Pošlu Ti informace a sama/sám se podíváš, jestli je tahle cesta právě pro Tebe.