Uvízlí v pubertě

Jsme populace, která nikdy skutečně nedospěla. Ne snad věkem, ale vnitřně — v postoji k životu, k sobě samým i ke světu. Jsme často jako dospělé děti, které vědí, co by měly, ale nemají sílu nebo vůli to žít.

Stěžujeme si. Odmítáme. Vzdorujeme. Ukazujeme prstem. A přesto… se nic nemění. A když se někdo zeptá proč, máme vždy po ruce stejnou sadu výmluv:

„Nemám čas.“

„Nechce se mi.“

„Nemá to smysl.“

„Za to může vláda, rodiče, minulost, systém, karma, vesmír.“

„Narodil jsem se ve špatné době, na špatném místě.“

„Nemůžu si to dovolit.“

„Někdo jiný by měl první něco udělat.“

Děje se to na všech úrovních: od předávání odpovědnosti za sebe politikům, zdravotnictví, školství, prostředí, práci a šéfům, rodičům, Vesmíru, bohu nebo jiné autoritě, partnerům, situacím…

Výmluvy jsou jako deka, pod kterou se schováme, když nechceme vidět, co je pravda. A tou pravdou často je, že se nám prostě nechce převzít odpovědnost. Ne úplně. Ne do hloubky. Ne za sebe, za svá rozhodnutí, za své myšlenky, emoce, činy i nečiny.

Někdy to vypadá jako lenost, ale hlouběji je za tím strach – ze změny, ze selhání, z toho, co o sobě objevíme, když konečně sundáme všechny masky. Bojíme se vlastní síly stejně jako vlastní slabosti.

Jsme vnitřně zranění, unavení, zahlcení. Tlačí nás vlastní očekávání i tlak okolí. Pocity viny. Nedostatečnosti. Strach, že selžeme. Strach, že nejsme dost.

A tak uvízneme — v meziprostoru mezi dítětem a dospělým. Tam, kde bydlí vnitřní puberťák.

Ten, kdo vzdoruje. Kdo touží po svobodě, ale děsí se zodpovědnosti. Kdo už nechce být dítětem, ale tak zoufale nechce být dospělým, protože dospělost v jeho očích znamená tlak, povinnosti, přísnost, výkon… a málo lásky.

Tahle fáze není slabost. Je to normální vývojový mezikrok, který ale spousta lidí nikdy zcela nepřejde. Zasekneme se v tom „musím, měla bych, ale nechce se mi“ – a nevíme proč.

Jen tušíme, že něco není v pořádku.

Někdy mi v těchto chvílích pomáhá jednoduchá, ale silná otázka:

Co bych teď potřebovala, abych se mohla z dítěte postavit do dospělého odpovědného člověka?

Nebo jinak:

Co mi v tom brání?

A odpověď často není v dalším tlaku. Ale v laskavosti.

Možná jsme totiž nikdy neměli prostor to vnitřní dítě doopravdy obejmout. Pohýčkat. Nechat ho spočinout. Nechat ho cítit, že je v pořádku takové, jaké je – se všemi strachy, pocity nedostatečnosti i touhou po přijetí. Bez výčitek. Bez nátlaku. Jen tak.

Teprve když tohle dovolíme sobě samým, může se dítě v nás uvolnit a dospělý v nás se může konečně postavit.

Ale dokud tohle neuděláme, zůstáváme uvězněni v pubertální vzdorovitosti – nešťastní, neklidní, nespokojení. Odmítáme odpovědnost, ale zároveň trpíme tím, že ji nemáme. Čekáme, že někdo nebo něco přijde a zachrání nás.

Často říkáme, že čekáme na zázrak.

Ale co když ten zázrak čeká na nás?

A mezitím… život tiše plyne. Rok za rokem. A my stále sníme, srovnáváme, odkládáme, nadáváme, obviňujeme. A doufáme, že „to jednou přijde samo.“

Jenže na konci — v té poslední chvíli — tam budeme stát sami. Bez výmluv, bez viníků, bez masek. Jen my a pravda o tom, jak jsme žili. A jak jsme mohli žít.

Otázka zní:

Musíme čekat až na smrt, abychom konečně pochopili, že převzít odpovědnost je svoboda – ne trest?

Co kdyby dospělost nebyla ztrátou radosti, ale jejím naplněním?

Co kdyby odpovědnost nebyla břemenem, ale klíčem?

A co kdyby tím největším důkazem lásky k sobě bylo to, že se přestaneme schovávat?

Možná právě tohle je dospělost:

Vědět, že se můžu opřít sám o sebe – a zároveň neztratit to dítě uvnitř.

PS: Koukala jsem na seriál Půlnoční mše (Netflix). Doopravdy to má jen pár prvků hororu a spíše je to drama o životě, smyslu, víře a bohu, odpovědnosti a smrti. Má tak hluboký rozměr. Pro mě velká inspirace. Moc doporučuji. Do toho sdílela jedna žena z Akademie. V ten samý čas … a tak vzniklo tohle.