Ta jedinečnost

Přihlásil se na Dary duše.

A ve chvíli, kdy jsem jeho dary začala načítat a vstoupila do jeho Akášických záznamů, ocitla jsem se v prostoru neuvěřitelné hloubky, pravdivosti, soucitu a krásy. Bylo to jedinečné.

Byla jsem obklopená jemností.

Citlivostí.

Láskou, křehkostí a hlubokou zranitelností.

Jeho energie soucitu byla tak něžná, až se mi v ní chtělo spočinout.

V duchu jsem si představovala toho muže a přiznám se, bylo to pro mě výzva. Něco tak čistého a křehkého přece nečekáte u muže.

Přistihla jsem se, že bych se do té energie nejraději přitulila, schoulila se v ní. A zároveň mi hlavou běžely otázky, které se nedaly umlčet:

Jak může muž s takovými dary obstát v tomto světě?

Jak může fungovat v systému, který ctí výkon, tvrdost a tlak?

Jaký život žije jeho žena… jak musí být vyživená a opečovaná, pokud s ním sdílí tuto jemnost?

Hlavou mi oproti jiným klientům a tomu, jak to běžně prožívám, letělo tolik otázek, domněnek, údivu.

Kristovská kvalita.

Mocná právě ve své křehkosti.

Na naše fyzické setkání jsem se těšila víc než obvykle. Dokonce jsem byla nervózní – a to se mi po tolika letech praxe a více než tisíci načteních už téměř nestává. Vynořily se i pochybnosti o mé vlastní dostatečnosti:

Bude to stačit?

Budu mít co říct?

Co když už mu vlastně nemám co nabídnout?

Ve své představě jsem viděla hubeného, subtilního muže, téměř průsvitného, jakoby ho mohl odnést vítr. Eterickou bytost.

A pak zazvonil.

Srdce se mi sevřelo až v krku.

Otevřela jsem dveře.

A přede mnou stál mohutný, svalnatý, holohlavý muž. Typ, kterého byste si bez váhání najali jako osobního bodyguarda. Myslím, že jsem se ani nesnažila skrýt překvapení.

Pozvala jsem ho dál a v jeho hlase, v pozdravu, jsem se snažila znovu zachytit to, co jsem znala z jeho pole. A v tu chvíli přišla panika. Skutečná. Syrová.

Po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem se spletla. Že jsem nebyla tam, kde jsem měla být. Že jsem se možná ocitla v Akášických záznamech úplně jiné duše.

Uvařila jsem čaj, posadili jsme se a ptala jsem se na jeho záměr. Proč přišel. Proč si vybral právě mě a tuto službu.

A on řekl, že vlastně neví.

Že mě někde uviděl.

Že si o tom raději nic nečetl, aby si to ještě nerozmyslel.

Že vůbec netuší, co to je. Ani u psychologa, na žádném sezení, nikde, nikdy nebyl.

Panika zesílila… a pak se pomalu proměnila v pobavenost. A vzápětí v hlubokou zvědavost. Můj dar Moudrosti se zapnul naplno.

Tak tohle je výzva, říkala jsem si. A cítila jsem radost a touhu tomu přijít na kloub.

A pak jsem to znovu ucítila.

Tu známou energii.

Tu jemnost.

Tu pravdu.

Nepletla jsem se.

Byla jsem tam, kde jsem měla být.

V jeho poli se mi ani nechtělo mluvit. Jen být.

On sám mluvil málo. Těžko hledal slova. Pojmenovat sebe, své prožívání, bylo pro něj téměř nemožné. Říkal, že to nezná. Že to neumí.

Velmi brzy se ukázalo proč.

Dlouhá léta měl výraznou poruchu řeči. Ráčkoval, zasekával se. Před pěti lety se rozhodl něco s tím konečně udělat. Začal intenzivně chodit na logopedii. A právě před dvěma lety se začalo dít něco dalšího.

Všechno, co do té doby žil, přestalo dávat smysl.

Role. Práce. Směr.

Najednou v tom nebyl důvod žít.

Přišel smutek, bolest, prázdno.

Odešla radost, nadšení, chuť.

Celý život věděl, že když se pro něco rozhodne, dokáže to. V oblasti fyzické síly, hmoty, tvoření rukama byl silný, schopný, spolehlivý. Skutečný „záchranář“. Žil stabilní materiální život, měl rodinu, děti, jistotu.

A pak… nic.

Jen prázdno.

Strach, jestli se nezbláznil.

Obavy o sebe i o rodinu.

Neměl nikoho, kdo by mu dokázal naslouchat. Nikdo jeho otázkám nerozuměl. Začal potichu číst, poslouchat rozhovory, podcasty. Vynořily se mu ty největší lidské otázky:

Kdo jsem?

Co je duše?

Existuje Bůh?

Jaký je smysl života?

Nikdo o tom z jeho okolí nic nevěděl. Všechno nesl sám.

Učil se znovu mluvit – a zároveň se koupal ve vlastním bahně poznání.

První, co mi řekl, bylo, že vždycky věděl, co si lidé myslí. Že poznal, když s nimi něco není v pořádku. Viděl skrze ně. Myslel si, že si to jen namlouvá. Že je pyšný. Přesto se jeho vnímání vždy potvrdilo.

Od dětství byl extrémně citlivý. Vnímal druhé dřív, než si oni sami uvědomili, že něco není v pořádku.

Emoční a energetický radar.

A v poslední době začal lidi vidět jako děti.

V jejich skutečné, vnitřní podobě.

Autentické. Čisté. Se vším, co si nesou. Došlo mu to až se mnou.

Byl průzračný jako studánka.

Když odcházel, zářil.

Viditelně se mu ulevilo.

Spadly z něj strachy a děsy, které si dlouho nesl.

Pochopil, že není rozbitý.

Že je správně.

Že to, co se v něm probouzí, je on sám.

Vše zapadlo do jednoho celku.

Do dokonalého puzzle.

Odcházel smířený. Klidný. Ukotvený.

Znovuobjevený. Probuzený.

Na cestě zpátky k sobě.

Ke své podstatě.

A s hlubokým vědomím, že se toho už nemusí bát.