Převzít za svůj život odpovědnost

Může to už znít jako staré známé klišé, ale přemýšleli jste už nad tím opravdově? Jak to ve skutečnosti máte?

PŘEBÍRÁTE ZA SVŮJ ŽIVOT ODPOVĚDNOST?

Nebo se automaticky vymlouváte na jiné, na čas, na výchovu, na nemoc, na Boha a celý Vesmír…

Tak schválně, vzpomeňte si na váš poslední úkol, který jste dali sami sobě, nebo jste jej dostali v práci… kdekoliv.

Jak moc jste za něj opravdu převzali odpovědnost?

Jak moc jste šli k jeho samotným kořenům a od základu ho kvalitně postavili až do polední třešinky na dortu?

A pak jste jej ukončený a hotový předali světu.

A zpětnou vazbou vám pak byl užitek, který to přineslo ostatním?

Jak to doopravdy máte?

Někdo má tendenci přebírat odpovědnost až moc. Neustále svůj úkol dopilovává, přehodnocuje, vytrhává z kořenů a znovu sází, stále dokola… dokud nemá pocit, že je to dokonalé.

Což se ale stává jen zřídka… protože přece „stále je co zdokonalovat“…. nikdy není s tím, co udělá docela spokojený….. stále to není dost.

Ve skutečnosti je ale zatím vlastní nejistota a pochyby nad sebou samým: stále se v životě necítí dost. Nemá dostatek. Dostatek sebevědomí a sebehodnoty. Chce získat energii z vnějšku, svou hodnotu odvozuje z toho, jak dobrý v čem je, co má a jak dobře co dělá.

Jiný zase přebírá odpovědnost nejen za to své, ale za všechny kolem. Řeší to, co už není jeho, přebírá a zachraňuje.

Jeho úkol a úkoly ostatních pak padnou na jeho bedra a on tu neskutečnou tíhu nese a nese… a ostatní mu nakládají a nakládají.

A nejsou ani vděční, ba dokonce si toho vlastně ani nevšimli.

Nakonec řeší celý Vesmír, který je ale tak propletený, nepředvídatelný a chybový, že je z toho nakonec neskutečně vyčerpaný… … až padne.

A ONI se diví. On se taky diví: „Vždyť jsem přece všechno a všechny zachránil, vždyť jsem se tak snažil…“

Také to je dílem nedostatku sebehodnoty a sebelásky. Tady ale děláme věci, abychom se zalíbili druhým, abychom od nich získali jejich ANO. Ve skutečnosti nám jde zase o energii, kterou získáváme od těch druhých.

A někdo zase slupne jen malinu, jen tu třešinku na dortu. Nikdy ve skutečnosti svou odpovědnost nepřijme. Do svého úkolu se ponoří jen tak, aby se příliš nenamočil, zavčas vycouval, vymluvil se a přitom ale navenek slízl smetánku.

Dobře to odprezentuje … všichni vědí, že právě on na tomto úkolu pracuje a právě on si dá pozor, aby převzal nakonec tu první cenu…

Dokud se někdo nepodívá, co je pod tou smetánkou. Nebo dokud smetana nespadne a neodhalí se, co je, respektive, co všechno chybí pod ní.

Vše jen na oko. Nic pořádně a do hloubky.

On se totiž doopravdy odpovědnosti bojí, bojí se jí, jak čert kříže.

Protože ve skutečnosti se bojí selhání. Bojí se dělat chyby. Bojí se odmítnutí a opuštění.

A tak se raději od života, lidí a věcí drží dál. Chce být viděn v lesklém a padnoucím obleku či nádherných šatech. Nechce být viděn nahý, tak jak opravdu je.

Chybí mu důvěra v život, lidi, sebe a tak si postaví zeď a na ni promítá ze sebe jen to nejzářivější. Nemá víru v život, a proto se mu často ani nechce, je líný. Nemá dostatečnou energii na to, aby žil, protože všude vidí nepřítele. I sám v sobě, jenže to o sobě neví.

JSME VŠICHNI ZRANĚNI. A NEMUSÍME SE ZA TO TRESTAT.

Léčíme se všichni. Rosteme podle toho, kolik toho na sobě pravdivě uvidíme.

Dejme si šanci.

DĚKUJI, ŽE UŽ TO VIDÍM.

A něco ještě nevidím. A to mám už tolik nástrojů, které dobře znám a využívám k podpoře své i druhých.

Nebojte se uvidět, že nevidíte. Nechte si pomoc.

Nechte se podpořit, nechte se inspirovat, nechte se provést. Každý umíme něco a neumíme zvládnout všechno. Je jen potřeba umět si to přiznat a převzít svou odpovědnost za svůj život:

NECHAT SI POMOCI UVIDĚT TO, POCHOPIT, ODPUSTIT SI,

PŘIJMOUT, POLÉČIT SE, UKONČIT TO A ROZPUSTIT.

ZÍSKAT NADHLED.