Překročení mé komfortní zóny skrze koronavirus a slepice

Když jsem byla malá, měli jsme slepice a já je ze srdce nesnášela. Nejen, že mi připadaly jako ty nejblbější stvoření na světě, ale zároveň mě hodně vytáčelo, že jsem je každý den musela pást, protože jsme neměli ploty mezi sousedy. Takže jsem jim musela bránit, aby neutíkaly do dalekého širokého okolí.

Jenže zkuste nahnat ty primitivní stvoření zpátky do kurníku!

Takže, když moje starší dcerka začala zmiňovat, jak by bylo super vybírat slepičkám vajíčka, a že by to moc chtěla zažít, zdržela jsem se raději všech komentářů. Děti můj názor na slepice znaly.

Jenže pak přišel TEN koronavirus. A já byla postavena před velmi náročnou situaci.

Miluji totiž vejce na měkko se salátem k snídani. Klidně každý den. Ale nikdy dříve jsem si neuvědomila, jak velkou spotřebu vajec máme.

A nyní, při představě, že každé tři dny musím do „zamořeného“ obchodu, kde na mě vir číhá z každého kouta…

NE, V TÉHLE FÁZI JSEM TO ANI NAHLAS VYSLOVITI NEMOHLA!

Jenže před cca týdnem se TO stalo. Opět nastal ten hrůzostrašný strašák, že je třeba vyrazit do nejbližších potravin! Zahalená v protichemickém oblečku, který jsem vyfasovala jako mladá při brigádě v chemičce (kecám), v rukavicích, roušce, potící se, dávící se v neprodyšné roušce jako bych ten koronavirus stejně měla, jsem vyrazila pro vejce. Vyzbrojená desinfekcí na ruce a vystrašená i jen podívat se do očí spolu-nakupujícím, protože přece se TO přenáší jakýmkoliv sekretem, slzami, potem. Co když mi to „hopsne“ do obličeje!!

V obchodě zřetelně rozeznávám, kdo pracuje manuálně (v montérkách ), v kancelářích (ti působí obzvlášť jak z jiné planety) a co si „odskočili jen na chvíli z bezpečí domova“. Těch je ale dle mého pozorování nejvíce, neboť se to tu hemží bývalými dámami s prošedivělými skráněmi, které si  nemohly již dlouhou dobu nechat nabarvit u kadeřníka (mě nevyjímaje), snažící se urputně maximalizovat odstup s minimálním kontaktem. Zanedbaní, nečesaní lidé (stejně je pod rouškou nikdo nepozná) kličkují kolem sebe jak lyžaři na svahu a já mám v hlavě už jen jedinou myšlenku. POPADNOUT VEJCE A CO NEJRYCHLEJI ZMIZET. A už nikdy více tohle neabsolvovat!

Po tomto zážitku jsem to hned po příchodu z obchodu neuváženě VYSLOVILA NAHLAS! A má rodina nevěřila vlastním uším!

Dlouho bylo naprosté ticho, vnímala jsem jen tikající hodiny, vyjevené obličeje z naprostého překvapení a napjatou chvíli před bouří. A pak nastala ta salva výbuchu radosti, objímání, nevěření a znovu ověřování, že to opravdu, ale opravdu myslím vážně.

ANO, POŘÍDÍME SI SLEPICE. Jen čtyři! Jen na tuto sezonu! Jen jednou! Protože teď jsme stejně nuceni být doma, tak se o ně můžeme starat. Na zimu je ale zrušíme! A nebudeme jim dávat jména! Nejsou na mazlení! A koupíme už starší nosnice, žádná kuřátka! A jen ty čtyři.

Ujišťuji se ještě, upřesňuji, přidávám další a další podmínky. JEN PRO JISTOTU!

Celý týden nebyla o ničem jiném doma řeč, jen o slepicích. TOP TOPIC, 24 hodin denně. Ano, i sny měly o slepicích. Takovou radost, jakou jsem viděla u starší dcery, jsem naposled u ní uzřela, když jsme jeli pro koťátko. A to je co říct. Má starší dcera má totiž radary na to, co je špatně! Dokáže to najít úplně na všem a vždy za každé okolnosti. Nikdy si to neodpustí vyslovit, s patřičným prudérním tonem. V tomto případě neměla ale kritika ani škarohlídství žádné místo. Vše bylo: „NAPROSTO, ALE NAPROSTO ÚŽASNÉ!“

Situaci a vnitřní motivaci jsem jako správná „učitelka“ využila (zneužila) a dobře vytěžila v podobě návrhu na projekt, kdy děti zjistí všechny informace o tom, jak se starat o slepice, co všechno je potřeba zařídit, čím se živí, jak je to s těmi vejci… Samozřejmě jsem neopomenula doporučení, že by bylo dobré, si to všechno sepsat! Alespoň něco!

Holky se toho nadšeně chytly a pokud budete hledat experta na slepice, teď už i s praxí, říkám to strašně nerada, ale obraťte se na mou starší dceru. Ta vám to poví.

Pokud jste netušili jako já, že slepice jsou natolik vzácné, že vůbec sehnat je, je velké „štěstí“ a zvlášť v této době takřka nemožné, asi jste také překvapeni. O ty blbá stvoření je takový zájem, že jsou do další várky, přibližně v květnu, zarezervovány či již rozdány! Už jsem se začínala v duchu radovat, že má chvilková slabost, hravost a spontánnost, která dostala na chvíli prostor a dávno se již zase vytratila, bude oceněna, ale bude muset zůstat nevyužita. Už jsem se těšila, jak řeknu: „Byl to dobrý nápad, moc jsem vám to přála, ale bohužel….“

Když tu nám zavolali, že mají poslední tři slepičky…

Mladší dcera celý soudný den až do čtyř hodin odpoledne, kdy jsme pro ně měli jet, seděla s hodinami před sebou a vyčkávala.

Hned dostaly jména: Koky, Kuky a Ipka. Prý je budou každý den mazlit, aby měly kvalitnější vajíčka. Místo domluvených 2 x 2 metry, mají 2,5 x 3 s argumentem, že jedna slepice by správně, aby byla dokonale šťastná a zdravá, měla mít prostor ve velikosti naší spodní části zahrady! „Aha, mám být ještě ráda, že se ty ubohé slepičky až takto uskromní.“

A já nevěřím svým očím, že už nám ty blbá stvoření zase běhají po zahradě!!!!

 

P.S.1: Dcera si už druhý den nařizuje budíka na pátou, aby mohla jít slepičkám otevřít kurník.

P.S.2: Zcela z vlastní iniciativy hledám dnes po bazarech ještě tak 2-3 slepice, protože přece tolik místa a tak velký barák (kurník) je potřeba řádně využít! A taky se tam samy v tak malém počtu bojí:).