Co se s námi děje, když jsme v emocích

Domluvila se s manželem na něčem, že udělají. Pokládala to již za dohodnuté a začala se v mysli zabývat tím, jak tu věc tedy zorganizovat a zařídit, aby se stala skutečností. Když už se samotná realizace věci blížila, šla za manželem a říká: „Tak už mám vše vymyšlené, zítra to objednám tak, jak jsme se domluvili.“

On ale na to překvapeně: „Cože? Jak domluvili?  Já o ničem nevím. My jsme se na ničem takovém nedomlouvali. Myslel jsem, že to všechno ještě promyslíme a probereme. To byla jen možnost. To je potřeba ještě prozkoumat, než to takhle uděláme. Vůbec jsme se nedomlouvali na tom, že to tak má být!“

„Ale já už všechno zařídila!!!“ Křičí ona a narůstá v ní panika a pocit totálního zmaru. Veškerý pracně připravený projekt se jí bortí pod rukama a ona jen přemýšlí, co teď má s tím vším dělat.

„Tohle děláš vždycky! Na něčem se domluvíme a ty pak děláš mrtvého brouka! Ještě mi lžeš, že jsi nic takového neříkal! Děláš ze mne vždycky totálního blba! Já se tady snažím to nějak řešit, ale tobě se prostě NIC NIKDY NECHCE!“ Minule to bylo to samé! Už i máma říkala, že bys měl konečně začít něco dělat a rozhoupat se! Já se tady pak můžu snažit a FURT NIC! A ještě jsem za totálního magora. Jako, že si to snad vymýšlím..!“

Za chvíli přichází mladší dítě, které si  mělo dodělat úkol. Ona se jej zeptá: „Tak máš už to hotové? Tak mi to přines, ať ti to zkontroluji!“ Dítě: „Nemám mami, já jsem ještě musel…“

Ona už ve vzteku: „Po kom to dítě asi je, že?“ Důrazně mrkne na otce dítěte. „Já se tady můžu furt snažit, ale v téhle rodině nic nefunguje, protože všichni na všechno..!“

On naštvaně odchází, třískne dveřmi s poznámkou: „Tady se nedá žít!“ Dítě odchází s pláčem do svého pokoje a za chvíli přichází pohladit maminku a začne se omlouvat. Ona cítí obrovský pocit viny a méněcennosti a když ji dítě pohladí, vybuchne v pláč…

Říká vám něco tato situace??:))). Připomíná vám někoho? A nebo vám snad přijde poněkud přehnaná? Možná si říkáte, že vy byste takto nikdy… Ale ruku na srdce, možná nekřičíte a nevyčítáte, možná neboucháte dveřmi, ale co děláte v konfliktních situacích místo toho:

• Držíte to v sobě, tváříte se, že se nic neděje, ale uvnitř na to nedokážete nemyslet a stále si to dokola přehráváte?
• Začnete plakat, cítíte se mizerně a jako oběť, která si tohle rozhodně nezaslouží?
• Obratně manipulujete přesně do toho, co chcete, za pomoci lichotek či malých trestů?
• Nebo si to celé uděláte po svém, protože prostě nebudete ztrácet čas. Vy to dáte sám/sama!
• Možná házíte rovnou talíři a vaše hádky jsou ještě mnohem peprnější?
• Zcela se podvolíte, dáte tomu druhému za pravdu, potlačíte v sobě vše, co přichází a uděláte to potom přesně tak, jak ten druhý diktuje?
• Možná ani nic neřeknete, ale rovnou zcela ostentativně odcházíte a máte pak tichou domácnost po dalších několik dní. Zároveň si počkáte, až ten druhý přijde, protože vy se rozhodně omlouvat nebudete?
• Mluvíte v klidu o svých pocitech a potřebách v jasném očekávání, že ten druhý tomu rozumí a udělá to, o co jste ho žádala a když ne, dále ho ubezpečujete o svých nelibých pocitech a potřebách – dokud to zkrátka ten druhý nenaplní? A celé to považujete za nenásilnou a respektující komunikaci, vyslovenou žádost, které by ten druhý zkrátka měl jít na proti a v žádném případě tohle nemůže přece odmítnout! Protože v tu chvíli odmítá vás! A to přece nejde! Jste manželé/rodiče/přátelé, kteří budují VZTAH!

A co potom rozhovor s dítětem?  Jakmile jsme v emocích uvězněni, neustále v nás pracují a potom stačí málo a už jsou tady zase v plném rozsahu!  Asi všichni známe zákon padajícího h—a:))).

• Emoce totiž nelze zastavit, mají určité trvání. Ani na povel: „Přestaň už plakat, nebo ti jednu vpálím, abys měl konečně proč!“ U někoho trvají déle, někdy jsou naopak kratší. Potřebují svůj prostor a čas na zpracování. A když je člověk na venek zastaví (a přestane nahlas plakat), dějí se nadále uvnitř. Tiše, ale o to intenzivněji.
• Emoce nelze hodnotit. Neexistují dobré nebo špatné emoce. Přijdou leckdy nečekaně a vy si je nemůžete vybírat. Zkrátka tu jsou.

Je proto dobré aktéry nesoudit. Nikdo z nich není ani blbý, ani šílený, ani nepřehání, není ani líný, ani ignorant. Každý z nich se jen ocitl v situaci, která v něm vyvolala určité emoce, které vyvolaly určité strategie jednání a komunikace, kterou si aktéři nesou, možná už od samotného dětství.

My jako lidi si volíme ty strategie jednání, které nám zaberou co nejméně energie, abychom si ji schovali na samotnou akci. Vychází to z naší strategie přežití z dávné minulosti, kdy šlo opravdu často o život. Mají to tak všichni živí tvorové. V tu chvíli buď bojujeme: křik, výčitky, fyzický boj (bití), tresty. Nebo utíkáme: odchod a mlčení, poslušnost…

Jdeme do akce a volíme strategii chování, která nás má v co nejkratším čase dostat do bezpečí. A také co nejrychleji a nejefektivněji dosytit to, co nám momentálně chybí nebo čeho se nám nedostává již dlouhodobě, ať už od dětství nebo v průběhu našeho života. Volíme starou, občas nevhodnou strategii chování a způsob komunikace.

Jakmile jsme v emocích:

1. Většinou jedeme na autopilota.
2. Sáhneme po strategii, která je pro nás v tu chvíli nejjednodušší.U které nemusíme nad ničím přemýšlet, protože teď jsme v emocích a nemáme na to se ničím jiným vědomě zabývat.
3. Vybereme si to, co nám je nejbližší, co dobře známe, co nám nezabere čas ani energii. Zvolíme si tedy naše ZABĚHNUTÉ STRATEGIE CHOVÁNÍ, které jsme některé také nevědomě převzali od jiných autorit: rodičů, učitelů a našeho okolí. Nebo jsme ji poprvé použili, zafungovala nám, potom znovu a znovu a teď už se stala zcela automatická. Každý máme „sklony“ k nějaké. Vykročíme po té „zajeté cestě“ bez přemýšlení, bez zastavení se.

Ale právě proto, že jsme lidi, můžeme s tím něco dělat. Máme další možnosti! Můžeme se naučit chovat a jednat jinak. Nahradit staré a nefunkční strategie něčím novým. Něčím, co nám umožní jednat v emočně vypjatých situacích tak, abychom neublížili sobě ani ostatním. Alespoň někdy:).

Klíčem ke všemu je získat NADHLED. Sebepoznání je právě neustálý proces objevování své aktuální autentičnosti, svých nejvnitřnějších emocí a dobře schovaných nenaplněných potřeb. Rozeznávání vlivu našich životních zkušeností a strategií chování s cílem ty potřeby naplnit.

Prostřednictvím práce na sobě, zastavení se a nacítění se, se hlouběji a hlouběji ponořujeme do svého nitra, abychom si k němu postupně vybudovali  jemnocit, který právě umožní větší citlivost vůči sobě.  Citlivost, kdy vnímáme své pocity a uvědomíme si, co teď opravdu potřebujeme. Uslyšet jejich  tiché volání ještě dříve než se stačí plně rozvinout, projevit či vybouchnout. Než začnou křičet a už je pozdě. Pak už je nemáme ve své moci. A stáváme se BEZMOCNÍ a mnohdy pak nemocní.

Po včasném rozpoznání, že se v nás něco děje, přichází sebepozorování, empatie, rozhovor sám se sebou a získání potřebného odstupu. NADHLEDU, který nám pak pomůže zvolit tu nejvhodnější strategii, která neublíží nám ani ostatním. Najdeme tak  sebe-lék a objevíme chování nenásilně řešící danou situaci, které nám v tu chvíli začíná lépe fungovat než to staré násilné chování. PROVEDEME PŘEPIS STARÉ STRATEGIE NA NOVOU.  A tady se děje největší zázrak. ROZVÍJÍME SE, STÁVÁME SE LEPŠÍ VERZÍ SAMA SEBE.

To je to „kouzlo“, kdy už víme, že se v nás něco začíná dít, začneme komunikovat sami se sebou, uvědomíme si, co potřebujeme, získáme nadhled a zvolíme tu nejlepší strategii. Jsme si vědomí svých nefungujících, ubližujících, násilných strategií, které postupně ubývají a pomaličku nacházíme nové, laskavé a podporující. Ale je to dlouhá cesta, která nikdy neskončí.

Protože co bychom tu potom na tom světě CELOU TU DOBU dělali?:)))

Pokud ale potřebujeme a toužíme po jasných a konkrétních tipech, po jasném shrnutí celého učení respektující a nenásilné komunikaci v kostce, můžeme následovat 6 základních pravidel. Zde je mé video, kde se můžete dozvědět více.