Nejsilnější zážitek letošního léta
Nejsilnější zážitek letošního léta
- Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek tohoto léta? Dokážeš si vybavit jaké to bylo? Jak ses u toho cítila?
- Zkus si odpovědět i na to, proč to pro tebe bylo tak důležité? Co ti to mělo dát? Co ti to vzalo? Proč asi se ti to stalo?
- Kdo u toho byl a proč asi?
MŮJ NEJSILNĚJŠÍ ZÁŽITEK
Pro mě byl můj nejsilnější zážitek, když jsme byli v Alpách s mužem, zasněžilo nám to značení na vrcholu, kde se člověk pohybuje jen mezi ledovcovým a sněhovým polem, mezi ostrými skálami s jediným průchodem na druhou stranu vrcholu, protože jinudy to prostě nejde. A najednou nevíte, kudy to prolézt a musíte hledat sami – znovu objevovat, zkusit různé cesty, velmi nebezpečné, kdy nevíte, kdy letíte…, kde se to s vámi proboří, kam vylezete na skálu a dál to už nepůjde… nenávratně…Můj manžel zvolil cestu sněhovým polem, já přes skálu. A najednou jsem tam zůstala viset. A nevěděla, jak dolů, jak dál. Začala jsem jančit, klouzalo mi to, pode mnou obrovská kamenná strž a pak jen ledovec dolů. Kdyby mi to uklouzlo, roztříštím se nejdříve o skály a když ne, pojedu po sněhu neznámo kam.
JAK JSEM SE CÍTILA?
Cítila jsem se naprosto zoufale, měla jsem obrovský strach, vypnulo mi logické myšlení a já jen propadala panice a bezmoci. Celá jsem se třepala. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Hysterčila jsem.Muž mě z dálky uklidňoval, ale v tu chvíli, by nezmohl vůbec nic. Byla jsem na to zcela sama. JÁ A MŮJ OBROVSKÝ STRACH. Zajímavé setkání: strach z překročení komfortní zony, z pádu do neznáma, udělat krok dál. Vůbec jsem si nevěřila a ničemu kolem.
CO MI TO DALO?
Uvědomila jsem si, že STRACH JE JEN STRACH – JEN STAV MYSLI. Je to mocný „protivník“, ale nemusí být nic víc než to. Je tak velký, jakou hodnotu a pozornost mu dáme. A pokud se ho člověk rozhodne překročit, je to neskutečně silný pocit. Naplno mi zase došlo, jak moc je to o hlavě – něco, co už dávno vím, jen se zintenzivnilo mé pochopení. Jak moc je to o důvěře, zklidnění, vnitřním stavu mysli, odevzdání, ale přitom člověk udělá vše, co je v jeho silách. Najednou je neskutečně silný a hbitý.
A TO PŘEKROČENÍ ZE STRACHU DO DŮVĚRY A SKOČIT…UF, OBROVSKY TRANSFORMAČNÍ POCIT.
Poznání, že zvládnu všechno, když se rozhodnu a odevzdám. A taky, že i kdybych to nezvládla, ten pocit odchodu není tak strašný, je vlastně velmi uklidňující, hluboký. Má duše byla naprosto v míru s tím, kdyby se to stalo. Jen mé tělo se bálo – možného dalšího utrpení, bolesti, pomalého umírání. Ale mé vnitřní já bylo naprosto smířeno. Byl to zvláštní všepřijímající stav. Nádherný, i loučící. Velký okamžik.
KDO U TOHO BYL A PROČ ASI?
Můj muž tam se mnou byl, ale daleko. MUSELA JSEM TO UDĚLAT SAMA. Jen já sama za sebe. On tam byl jako podpora, ale nic víc. Je to moje práce, můj život. Já za něj musím převzít kompletní odpovědnost. Mí nejbližší jsou tady pro své životy a tím, že tu jsou, můžeme společně zářit ještě více.
JAKOU TO MĚLO SPOJITOST S MÝM ŽIVOTEM?
Celé poslední dva roky intenzivně vnímám a zpracovávám si téma SMRTI. Mám pocit, že tohle mi dalo důležitou odpověď na mé vnitřní otázky. Umožnilo mi to se na to podívat ještě více zblízka, maličko to ochutnat z pohledu odcházejícího. A byl to neskutečně důležitý střípek poznání.Konečně mě to v mém podnikání nakoplo dál. Udělat nějakou novou, pro mě velkou věc. Vyjít totálně z komfortní zony a začít odvážněji tvořit. Vyjít ven celá, v mé zranitelnosti, nahotě, ale v důvěře – se vším, co jsem se doposud naučila. Konečně to dát dál. Podělit se. Otevřít se své velikosti, svému potenciálu.