Silné ženy, slabí muži

Často v příbězích mnoha žen i mužů se objevuje jedno téma:

že ženy jsou vnímány (i svými muži) jako silné a muži jako slabí.

Aby to bylo ještě přesnější:

v rovině rodiny chybí silní muži a jsou tam silné ženy. Tedy slabí otcové a silné matky.

Jako by ženy dozrávaly rychleji… a muži se k dospělosti dostávali pomaleji, opatrněji.

A když se na to člověk podívá blíž, začne se rýsovat hlubší příběh — příběh o tom, že jsme jako společnost ztratili něco, co bývalo samozřejmé.

Přechodové rituály.

Brány, které člověka bezpečně převedly z jednoho období do druhého.

V minulosti tyto rituály nabízely mnohé: jasný signál, že se něco končí; bezpečný prostor „mezi“ — kde staré formy sebepojetí mohly být rozloženy a zkoumány; a nakonec návrat do komunity v nové roli, potvrzené a uznané.

Během těchto přechodů se člověk učil nést odpovědnost, přijímat novou identitu a být předán znalostmi starších generací.

Naší kultuře se tyto brány začaly vytrácet. Mnohé rituály, které dříve označovaly významné životní zlomové momenty, mizí nebo ztrácejí svou hloubku — zůstávají často jen formální obřady bez rituální struktury, která by skutečně prováděla vnitřní proměnu.

Důsledkem je, že lidé procházejí krizemi nebo „přechodovými momenty“ bez rituálního rámce, což je vystavuje prodloužené nejistotě, dezorientaci či pocitu „závady“ v dospělosti.

Okamžiky, kdy se „staré já“ odevzdalo a vynořilo se „nové“.

Když tyto brány zmizely, zůstali jsme na cestě sami.

A mnozí z nás ani nevědí, kdy se z dítěte stalo dospělé já.

Kdy jsme doopravdy přešli z dospívání do dospělosti.

Z Já do My.

Proč ženy dozrávají rychleji?

U žen existuje jeden velký, neoddiskutovatelný práh:

Porod.

Ať chceme nebo nechceme, je to okamžik, který člověka přenese z dospívání do dospělosti velice náhle.

Z Já do My.

Z vnitřního světa na svět, kde je třeba být pevná, vnímavá, zodpovědná.

Porod je fyzická i duševní transformace — tělo i duše otevřou dveře, které už nikdy nejdou zavřít.

A tím, že je ten přechod tak náhlý a nekompromisní, ženy často dozrávají rychleji.

Jsou k bráně dospělosti přivedeny tělem, životem, okolnostmi.

Nemají moc prostoru zůstat dívkou.

Musí se stát ženou.

A hned matkou.

A muži? Ti žádnou takovou bránu nemají.

V mužském těle není nic, co by jednoho dne jasně řeklo:

„Tady končí dospívání. Teď se stáváš dospělým.“

A když k tomu zmizely i kulturní rituály, zůstali muži v určitém mezistavu sami.

Bez vedení, bez potvrzení, bez symbolického přechodu.

A tak často převezmou roli dospělého navenek — prací, odpovědností, závazky —

ale uvnitř se ten krok neuskuteční.

Ne proto, že by nechtěli.

Ale proto, že neměli kudy projít.

Ne protože by byli slabí — ale protože jim schází most.

Brána.

Přechod.

A když tohle všechno pochopíme, přestane to být o vině a začne to být o porozumění.

O tom, že lidská duše potřebuje chvíle, kdy se smí změnit.

Kdy může vědomě vykročit jinam.

Kdy je někdo provede na druhou stranu.

Jako sociální a kulturní antropoložka jsem se o přechodových rituálech dozvídala mnoho.

A proto jsem nesmírně vděčná, že jsem se k intenzivnímu studiu zase vrátila. Tentokrát jsem se obohacovala zkušenostmi ceremonialistky Šárky Šárka Nováková o vedení svatebních obřadů.

Sedí to ve mně, doznívá to ve vrstvách…

a já cítím hlubokou radost, že se tímto tématem mohu dál nechat vést. A takovou důležitost vrátit tyto vědomé zastavování se, ukončování a přecházení do nového.

Děkuji.

Za cestu. Za brány. Za proměny, které mají místo, tvar a smysl.