Dokonalost, která svazuje

Jak se rodí důvěra v sebe a život.

„Bojím se, že to nebude dokonalé,“ říká mi klientka hned v úvodu sezení. Její hlas je tichý, napjatý, jako by se bála, že i to, jak formuluje svou větu, nebude dost dobré. „Že to řeknu špatně. Že se rozhodnu špatně. Že to nebude ta nejlepší volba.“

Za těmito slovy se skrývá hluboký a bolestivý příběh – příběh o potřebě být dokonalá, milovaná, přijatá. A o tom, jak dokonalost může člověka paradoxně zcela paralyzovat.

1. Fáze: Uvědomění si strachu

Po chvíli sdílí:

„Mám strach z chyb a selhání. Neustále se vztahuji k dokonalosti. A protože jí nikdy nemůžu dosáhnout, raději neudělám nic. Uteču z toho. Vzdám to.“

V jejích očích se mísí úzkost a úleva. Poprvé to řekla nahlas. A právě v tom okamžiku se děje první změna — vědomí toho, co ji ovládá.

Pojmenovat svůj strach je první krok k tomu, aby nad námi přestal mít moc.

2. Fáze: Odhalení vnitřního vzorce

Když se ponoříme hlouběji, klientka si začne všímat další vrstvy:

„Chci se zavděčit. Chci, abyste si myslela, že jsem chytrá, že to mám zvládnuté. Že jsem ta hodná, co splní očekávání.“

Pomalým rozhovorem dochází k uvědomění, že terapeut od ní nic neočekává. Není zde, aby ji hodnotil. Ale aby ji doprovázel.

A zároveň, že ani její známí a příbuzní nemají žádné jasné očekávání. Jsou zaměřeni spíše na sebe a svá vlastní témata a postoje. Neřeší ji, ale sebe.

Není nic dáno, vše se děje za pochodu a vždy se obě strany v každém okamžiku jen zvědomují, o co teď jde. Hledají se, ztrácejí a nacházejí.

A právě tato změna perspektivy otevírá prostor pro něco nového — pro vztah bez výkonu.

V tu chvíli si klientka začíná dovolovat být obyčejná. Nedokonalá. Autentická.

3. Fáze: Vědomé zastavení

„Takže když se bojím, že udělám chybu… nemusím hned dělat rozhodnutí. Nejde mi v tu chvíli vlastně o život. Neuteče to. Počká to.“

A v místnosti se rozhostí ticho. Úlevné. V tu chvíli si dovolí zůstat – nejednat, neutíkat, jen být.

Zastavení přináší nadhled. Umožňuje dýchat. Vidět věci jasněji.

4. Fáze: Volba ze srdce

Postupně hledáme, jak se rozhodnout jinak než z hlavy.

Klientka se rozhodla z prostoru, kde není strach: „Co bys dělala, kdybys neměla strach?“ „Aaaach, to mám křídla a tolik krásných možností….“

„Jak poznáš, že je volba správná?“ ptám se.

„Cítím klid,“ odpoví. „Ticho uvnitř. Není tam tlak, jen pocit, že to tak má být.“

Rozhodnutí, které přichází z hlavy, bývá doprovázeno argumenty, pochybnostmi, logikou.

Rozhodnutí ze srdce přináší úlevu a vnitřní soulad.

5. Fáze: Důvěra v cestu

V závěru sezení si klientka všimne, že nejde o to „vybrat správně“.

Že každé rozhodnutí ji stejně posune. Že i když to nebude dokonalé, bude to živé, pravdivé, její.

„Cesta je vlastně ten cíl,“ říká nakonec s úsměvem.

„Ano,“ přikývnu. „A na té cestě není žádná chyba. Jen zkušenost.“

Závěr

Dokonalost bývá často maskou strachu. Strachu z odmítnutí, z neúspěchu, z vlastní lidskosti.

Ale teprve když si dovolíme nebýt dokonalí, začneme žít opravdově.

Každé sezení je návratem k sobě. K důvěře, že ať se rozhodneme jakkoli, život si vždy najde svou cestu.

A že to, co hledáme, neleží na konci cesty, ale v každém kroku, který se odvážíme udělat.